// JavaScript Document

GUATEMALA

19.3. - 26.3. 2015

Kapitola 3. (21.3. So)

Sopka Tajumulco


V noci přišly pařmenky něco si oblékly a šly zase do víru Xely. Některé ale už zůstaly. My s Carolin vstávali o půl páté. Já jsem spíš ranní ptáče, ale toto je moc brzy :) Přežil jsem to.

Místo snídaně nám v hostelu nachytali sebou sendvič a přesně v 4:45 na nás už u dveří hostelu čekali z agentury. Dojeli jsme na autobusové nádraží v Xele, odkud začínají v pět ráno jezdit spoje do všech míst v Guatemale. Nasedli jsme do chicken busu a jeli vstříc dobrodružství.

Na místě startu výstupu jsme byli v 8:00. Dorazili sem ještě dvě dvoučlenné skupiny s průvodci z jiných agentur. Jednu skupinu tvořili dvě Američanky, které se od nás odpojily při cestě z hranic do Xely (svět je malý). Já s Carolin jsme dostali průvodce Carlose. Klasicky malý "šerpa", vypadal na 55, ale bylo mu 43. Naštěstí uměl anglicky, tak se s ním dalo bez problémů povídat a dostat z něj nějaké zajímavosti. Jako např., že se v oblasti Tajumulco pěstuje ve velkém opium (pár políček jsme míjeli) a že je to jediná obživa místních. Čas od času přijedou místní policejní složky a posekají jim úrodu. Nebo že v údolích se dá sehnat běžně libra (450g) marihuany za $20, ve větším množství i se slevou :) Vyrazili jsme tedy na cestu.

Start byl v nadmořské výšce cca 3050m, vrcholek nejvyšší hory Střední Ameriky Tajumulco je oficiálně 4222m, takže nás čekalo necelých 1200m převýšení. Cesta nahoru by měla trvat cca 4 hodiny, dolů kolem 3. Během cesty jsem přes GPS trekoval pohyb naší skupiny. Cesta na vrchol byla dlouhá cca 6,5 km. Počasí bylo velmi dobré, dole (3050m:)) jsme šli v tričku, ale s přibývajícími metry se postupně ochlazovalo a přibývaly mraky, které se valily pres vulkán a nás.

Šlo se od začátku až do konce do kopce, procházeli jsme různými typy krajin. Jednou po louce s velkými vymletými koryty, dále jehličnatým lesem, otevřenou krajinou s políčky a cca 200 výškových metrů pod vrcholem bylo strmé stoupání skrze velké kameny, které bylo až na vrcholek. Výhledy dolů do údolí byly většinou zahalené mraky, ale i tak to byla parádní podívaná.

Jak se nám šlo? Carlosovi a Carolin velmi dobře. Nasadili takové tempo, že kdybych je nezdržoval, tak by dali cestu nahoru tak za dvě hodiny. Nakonec tam byli za tři, já za tři a čtvrt. Další skupina dorazila až hodinu po nás (vycházeli jsme stejně). Mé tělo moc dobře stavěné na stoupání asi není, takže jsem v nasazeném tempu začal funět už od začátku :) V půlce cesty (podle nadmořské výšky) už jsem si v každém strmějším stoupání říkal, to nemůžu na vrcholek dát, když už tady sotva jdu. Ale šlo to. Dělal jsem zastávky, trochu se vydýchal a pokračoval dál. Směrem k vrcholu se vzdálenosti mezi zastávkami zmenšovaly, ale nakonec v poslední nejstrmější části mě to bavilo nejvíc, taky protože už jsem věděl, že vrchol je kousíček. Podařilo se.

Na vrcholku byla bohužel pod námi a sem tam kolem nás mlha, takže výhled nulový. Vyfotili jsme se, natočil jsem okolí, kráter a všichni tři jsme postupně usnuli. V teto výšce už je úbytek kyslíku hodně znát, takže člověk usne ani neví jak (zvlášť po takové námaze). Na vrcholku vysvitlo i sluníčko o to docela dost a tak nás trošku pošimralo po obličeji a na druhý den jsme byli s Carolin jako raci :) Na vrcholku jsme zůstali hodinku a před odchodem jsme tam ještě potkali dvojici z Norska a USA, která přišla bez průvodce (docela umění, protože cestiček nahoru vedlo spousta a ne vždy na vrchol) a po nich dorazila dvojice holek z USA a další dvojice holek s průvodci.

To už jsme ve 12:30 začali sestupovat. Dolů mi to šlo úplně bez problémů. Je to nápor na stehna, ale nefuním u toho. Lepší je často úsek seběhnout. Během sestupu jsme ještě zastavovali a dělali si na zajímavých místech fotky. Carlos nám ukazoval stopy po blescích na stromech (dlouhé několikametrové rýhy v kůře stromů). Říkal, že je to tady v letním období hodně časté a trochu nebezpečné. Že lidem vstávají tou energií v lese vlasy na hlavě a občas dostanou i zásah. Prý kolem dvaceti a až na jednoho všichni přežili.

Cestou dolu jsme potkávali skupiny, které měli plnou polní a šli na dvoudenní trek. Tento trek se jde přes den těsně až na pod vrchol (pod tu poslední strmou kamenitou pasáž), tam se ve stanech, které si všichni táhnou se spacáky a dalšími věcmi, přespí a ráno hodinku před svítáním se jde vyšplhat na vrchol, odkud by měl být vidět nádherný východ slunce, přes valící se mraky pod vulkánem. Vůbec jsem jim nezáviděl, plazili se ještě pomaleji než já. Myslím, že v té plné polní bych to asi nedal. Dole jsme byli se zastávkami za dvě hodiny ve 14:30.

Chvíli jsme počkali na chicken bus a jeli jsme zpět do Xely do hostelu. Tam jsme dojeli za tři hodiny (80km), rozloučili se s Carlosem a šli si po sprše plánovat zítřejší odjezd z Xely směr jezero Atitlán. Nitzan a Gal dnes už na hostelu nebyli, odjeli na další dobrodružství do ChiChi (Chichicastenango). Ani jsem večer neměl hlad, v autobuse zpět jsem snědl poslední ze tří cookies balení, které jsem ten den měl sebou. Rozdělil jsem se o ně v autobuse s místní holčičkou a s jejím mimi sourozencem, který jednu cookie žvýkal skoro celou cestu :)

Zbytek večera už jsem jen odpočíval, vyřizoval emaily a vybíral hotel ve městě Panajachel, které leží u jezera Atitlán, které na mě čekalo na další dva dny pobytu v Guatemale.


V další kapitole >>> Panajachel