// JavaScript Document

MEXIKO

14.3. - 3.4. 2015

Kapitola 3. (16.3. Po)

Oaxaca, Monte Albán


Do Oaxaci (nadmořská výška 1558m) jsem přijel ADO autobusem v pět ráno. Byla docela zima (kolem 10°C). Posadil jsem se v nádražní hale na lavičku a začal přemýšlet nad plánem pro dnešní den. Ne že bych ho nevěděl, ale je např. nutné vymyslet, co s hlavním batohem, co si vezmu sebou a co v něm zůstane a to v návaznosti na to, co budu celý den dělat. Dál se rozhodnout, v kolik pojedu večer do Tuxtly. Na výběr bylo více možností. Opět díky mobilu jsem si vyhledal všechna spojení s odjezdy a délkou cesty. Koupil jsem lístek a byl v klidu, že je to zařízené.

Dnes jsem měl v plánu v první řadě navštívit Monte Albán. To je staré opuštěné město, které se nachází na vrcholku jednoho z kopců obklopující Oaxacu. Bylo to cca 8 km daleko z města s převýšením 400m. Takže jsem se nabalil, batoh nechal v úschovně zavazadel na nádraží (7 pesos za hodinu - opět podle velikosti batohu - dnes změřeno Media) a v 7:00 jsem vyrazil hledat někoho, kdo mě zaveze na Monte Albán. Co jsem načetl, tak nějaké cestovky jsou na ulici Mina. Ta byla od nádraží přes město cca 3km. Šel jsem pěšky.

Město se kolem osmé teprve probouzelo, v parku bylo hodně běžců, stánky se pomalu rozbalovali, prostě pohoda. Podle mapy v mobilu (bez něj ani ránu) jsem Minu našel bez problémů, jen najít cestovku. Stačí ale jít a někdo z cestovky vás uloví. Zaplatil jsem 50 pesos za zpáteční jízdenku. Odjezd byl za 10 minut v 8:30, návrat s odjezdem v 12:00. Rozrachtaný autobus, který už toho zažil hodně, se vydal se mnou a dalšími, jak jsem zjistil poté, zaměstnanci a prodejci suvenýrů, městem. Jelo se přes čtvrtě, kam bych v noci nechtěl zabloudit, typické slamy postavené na strmých kopcích. Pomalu jsme se šplhali po točité cestě až na vrcholek. Ráno bylo chladno, ale postupně se začalo oteplovat až na nějakých 25°C (v 1900 metrech).

Vstup do komplexu Monte Albán je za tradičních 64 pesos. V areálu jsem přede mnou zahlédl cca 5 lidí, takže jsme to měli pro sebe. Jaký to rozdíl oproti včerejšímu Teotihuacánu, kde byly tisíce. S přibývajícím časem se areál začal plnit výpravami, které dojeli s cestovkami. U vchodu se dal pronajmout i průvodce. Nevím, jestli všichni umějí anglicky (dost pochybuju), já slyšel jednoho se špangličtinou. I když v areálu přibývali lidé, pořád to bylo snesitelné. Samozřejmě, že jsem v areálu nebyl sám Čech. Hned ráno tam byla skupinka cca pěti Čechů. Já je slyšel až z druhé strany areálu :), pak došli na stranu, kde jsem byl já sedící ve stínu pod stromem, vyzutý bez ponožek, relaxující a pozorující, jak je svět malý. Aby toho nebylo málo, tak se v areálu později vyskytla poměrně početná skupina ze Slovenska. Aby byl výčet úplný, tak ještě Brazilci, Asiaté a pak malé skupinky lidí z celého světa. Monte Albán je zapsán v UNESCO. Přímo v areálu se nesměli prodávat suvenýry (nařízení, kvůli UNESCO?), přesto je tam prodávali, řekl bych, že většina z nich byli hlídači areálu. Všichni se to ale snažili dělat nenápadně a nikdy neměli zboží rozložené na zemi.

Nechybí tradiční male muzeum a restaurace. Areál byl pěkný, památky také, pěkné výhledy do všech světových stran na okolní hory a údolí. Pokud jste v okolí, tak se rozhodně stojí za to se sem podívat. Ve dvanáct jsem šel na stejné příjezdové místo před areálem, autobus dojel překvapivě v čas. Cesta nahoru trvala 30 minut, zpět to bylo podobné.

Vystoupil jsem na ulici Mine, což je v podstatě krajní část centra Oaxaci. Plán na odpoledne bylo si prohlédnout město a jeho zajímavá místa. Kde vlastně beru informace, co kde je a stojí to za to? Přečetl jsem si dva české cestovní deníky, které se velice shodují s místy, které také navštívím a také čerpám z anglické Rough Guides o Mexiku (obdoba Lonely Planet), vše v PDF v mobilu. Tam jsem si postahoval další důležité věci, např. plán metra v Mexico City, odjezdy autobusů z jednotlivých měst apod.

Co jde tedy navštívit? Kostely a muzea. Kostely nemusím, muzea mě ve vedru nebaví, s tím, že nápisy jsou často jen ve španělštině. Takže v Mexiku zbývají trhy. To už je pro mě něco jiného. Nakupovat nemusím, stačí se mě dívat, co všechno mají a jak zde chodí běžný život. Trhy bývají buď venku ve stáncích, často na náměstí, okolních ulicí apod. Pak také jsou v budovách, ty jsou zajímavější. V Oaxace jsou tři hlavní trhy a každý je jiný. Jeden menší nabízí většinou místní kvalitní oblečení a řemeslné výrobky, ve druhém jsou převážně "restaurace" nebo spíše bistra, ve kterých si vybere každý. Nabídka je pestrá, nejde odolat.

S mou nulovou španělštinou je problém si i objednat. Ono nestačí říct, že chcete enchiladas, ale je potřeba říct, jaký druh, s čím a podobně. To ale vykomunikovat je skoro nemožné, když člověk nezná jídla a neví, co a jak. Takže jsem rukama, nohama, ušima a říkáním "Si" objednal Chilaquiles za 50 pesos a k tomu ananasový džus s ledem (ten den to nebylo zdaleka vše, byl to začátek). Co to bylo za jídlo? Nejsem odborník, ale byly to tortillové chipsy s dušeným hovězím masem v rajčatové omáčce. To mi docela chutnalo. Na tomto tržišti prodávali také ve velkém pečivo. Poslední tržiště bylo klasické tržiště se všemi druhy zboží od oblečení až po řeznictví. To mě baví procházet tento typ tržiště, kde vidíte plné pulty všech druhů ovoce, za chvíli stánek s Mezcalem, dál rozbourané prase, ryby, zmrzlinářství (20 druhů nechemických zmrzlin - já si dal mango s chilli za 25 pesos) nebo prodej kakaa - čokolády. Ano, výroba čokolád a kakaového nápoje je poznávacím prvkem Oaxaci. Vedoucí firmou zde je Mayordomo. Co je zajímavé, tak čokoládu vyrábí přímo v prodejně a můžete se podívat přes rameno, jak se to vlastně dělá. Je možné si koupit čerstvý čokoládový nápoj nebo krabičku pro jeho přípravu, čokoládu (různé druhy, nechybí chilli) anebo i samotné kakaové boby pro na vlastní zpracování.

Abych nezapomněl, asi nejdůležitější produkt unikátní pro Oaxacu je „mole“. Vyrábí se právě z kakaa, ale nestane se z něj sladká čokoláda, ale pomocí různých přísad (chilli) hmota vypadající jako čokoláda, ale chutnající spíš podle přísad, které tam byly přidány. Mole se používá jako omáčka k masům a například k tortilla plackám nebo do tamale, které jsem si s čokoládovým nápojem dal právě u Mayordoma (45 pesos dohromady). Mole jde běžně na tržištích koupit natočené do igelitových sáčků.

Dalším zajímavým produktem specifickým pro tuto oblast je „mezcal“, což je alkoholický nápoj vyráběný z agáve (podobně jako tequilla). Ve městě je spousta obchodů, které prodávají mezcal. Na výběr je spousta druhů různých značek, velikostí, barev. Mezcal má specifickou kouřovou chuť, která v ústech po požití vydrží pěknou chvíli. Ve většině lahví se na dně nachází červ. Já pořídil dvě menší lahve (250ml) za 100 a 130 pesos. V Mexiku se nesmí pít na veřejnosti. S kouřením to přesně nevím, občas jsem viděl upozornění o zákazu kouření. Stejně jsem, ale neviděl nikoho kouřit!

Oaxacu jsem si k mé spokojenosti prošel hlavně jako gastro turista. Zpět na autobusové nádraží jsem šel opět pěšky. Z nádraží mi jel spoj do Tuxtly (cca 540km) v 20:00, měl plánovanou délku jízdy na 9:45 (hodin:minut). Kvůli délce jízdy jsem si koupi ADO GL, což je druhá nejvyšší první třída. Čím se liší? Místem pro nohy. Tolik místa jsem ještě neviděl. Mělo by tam být o 10 cm víc než normální ADO. A je samozřejmě dražší cca o 100 pesos na lístku za 600-700 pesos. Také mně vyhovoval čas odjezdu. Co bylo blbé, jak pro koho, to že šlo sedadla sklopit skoro do vodorovné polohy na spaní. Pak to hodně omezovalo toho za ním, pokud tedy nebyl ve stejné ležící poloze. Autobus vyjel s menším zpožděním.

Horší cestu autobusem jsem snad nezažil (a ještě tu nejdelší - jelo se 9 hodin). Bylo to způsobeno terénem a řidičem. Nechci si vymýšlet, ale řekl bych, že minimálně polovina cesty vedla v serpentýnách. Nevím kolik hor jsme zdolávali, ale pamatuji si, jak to se mnou v sedačce házelo na jednu stranu, pak hned na druhou, radši jsem se ani nedíval, kudy jedeme. Řidič tomu nepřidal vůbec nic, jel s námi, jak s hnojem. Do zatáček to valil, před zpomalovacími retardéry (které jsou velmi běžné na mexických silnicích) to vždycky rozvalil a pak než si všiml, že tam něco je, dupl na brzdy, aby to s námi nenadskočilo. Ale to, že jsem málem vypadl ze sedačky a zároveň se lekl, do koho narazíme, to ho nějak netrápilo. Snažil jsem se vyspat, moc to z výše popsaných důvodů nešlo, tak byl spánek hodně přerušovaný a nic moc.


V další kapitole >>> Kaňon Sumidero, Tuxtla