// JavaScript Document

SICÍLIE

17.9. - 28.9. 2016

Kapitola 4. (21.9. St)

Vulcano - Málo bylo Vulkánů


Probuzení bylo trochu náročnější, ale protože nás čeká přejezd do Milazza a nasednutí na loď směr Liparské (Eolské) ostrovy, tak se moc s masáží unavených a po včerejším výstupu ztuhlých svalů nemazlíme. Cestou ještě využíváme mé italštiny v AutoUfficine k dohuštění ucházejícího kola a následně již řešíme otázku: kam s ním? Na Eolské ostrovy si totiž auto převézt nesmíte, musí tedy zůstat někde na pevnině. Tedy ne že by okolí přístavu v Milazzu nebylo poseté parkovišťmi, ale cena za ubytování našeho půjčeného miláčka na den nám přijde poněkud vysoká (od 11 eur/den plus nějaká ta eura za vše možné navíc). Nakonec nalézáme celkem vhodné místo mezi obytnými domy, vzájemně se ujišťujeme, že je to tak v pohodě, abychom se zase vzájemně již na lodi vystresovali, že nám to vlastně moc v pohodě nepřijde, ale nechtěli jsme to ani jeden říkat nahlas.

Lodní spojení Milazzo-Vulcano (a následně další ostrovy) je četné, takže po příchodu do přístavu čekáme jen chvíli a nasedáme na Aliscafo (rychloloď), která nás po necelé hodině vyplivne na nejjižnějším z Eolských ostrovů - Vulcanu. Zdálo by se, že jeho pojmenování není zrovna moc originální, ale pravda je opačná, po tomto ostrově jsou pojmenovány všechny ostatní vulkány a i celý vědní obor – vulkanologie (zda se toto týká i mimozemských Vulkánců mi není známo). Že je ostrov sopečného původu a že je stále vulkanicky aktivní je znát hned při výlezu z lodi. Ano, celý ostrov smrdí. Člověk by řekl, že si po výstupu na Etnu už zvykl, ale nezvykl, opravdu ne. Za poměrně výrazný zápach může vysoká koncentrace solfatarů a fumarolů hned v přístavu a také blízkost nedalekých sirných lázní (rozuměj bahenního jezírka). Člověk tak při tom smradu musí dávat ještě pozor na opaření, protože teplota unikajících výparů může dosahovat až 1000 °C a to věru není moc příjemné.

Po zjištění spojů na ostrov Lipari a občerstvení se se pomalu řadíme na konec zástupu (především postarších) turistů směřujících k úpatí hlavního kráteru. Samotný okraj kráteru se nachází ve výšce 392 m n.m., což je oproti včerejšímu výstupu na Etnu jako nic, přesto však nás většina čilých důchodců předbíhá a jen ti o holi (a to také pouze někteří) zůstávají kousek za námi. Přiznávám, nohy (a hlavně zadek) mě bolí jako čert, takže s výstupem nespěchám a řádně se kochám krajinou. Kráter je poměrně hluboký a zcela vyhaslý. Dle poskládaných kamenných mohyl lze usuzovat, že vlézt do kráteru není problém, ale když zcela realisticky uvážím stav svého svalstva, spokojím se s procházkou okolo a výstupem na nejvyšší vrchol Monte Aria, který je cca o 100 m výše.

Ostatně zatímco v kráteru se nachází pouze kamení (láva, chcete-li) po hranici kráteru je rozprostřeno neuvěřitelné množství sirných solfatarů, které vypouští nažloutlý dým a síra je zde vykrystalizovaná úplně všude. Skýtá se tak pohled na nádherné ostře žluté útvary a poetické (a také pěkně smradlavé) záclony dýmu. Oproti Etně máme štěstí na jasné počasí a krásný výhled z vrcholu do širokého okolí.

Když už zcela uchváceni celou tou krásou pozdě odpoledne slézáme do přístavu, jsme na cestě už téměř sami. Protože před odjezdem rychlolodi máme ještě cca 40 min, rozhodneme se zkusit i to bahenní smrduté jezírko. V průvodci důrazně varují, že ten smrad už z věcí nedostanete a mají pravdu. Dodnes nám smrdí nejen plavky, ve kterých jsme onu teplou (a zcela jistě blahodárnou) koupel podstoupili, ale také oblečení, které jsme si po koupeli (a sprše) na sebe vzali a také naše trekové ručníky. Olfaktorická vzpomínka na Vulkáno jak vyšitá.

Večer přejíždíme na Lipari, další a největší z Eolských ostrovů a po večeři upadáme do kómatu. Dovolená je to krátká, takže nás zítra nečeká žádné flákání a je třeba nabrat sil.


V další kapitole >>> Lipari - Vzhůru za krásami do hlubin


VIDEO